O nás

S manželkou máme dvě děti ve věku 4 a 5 let (2020). Střídavě bydlíme v domku s betonovými neprůhlednými schody a střídavě na chalupě, kde jsou dřevěné schody strmé, průhledné.

Kdysi dávno jsme bydleli v Praze i my. Potkávali jsme se s rodinou od manželčiny kamarádky, která má o půl roku starší holčičku než je naše starší dítě. Praha nám nevyhovovala, byla drahá a tak jsme se přestěhovali.

Známé jsme pozvali na návštěvu k nám na čumendu, protože i děti škemraly, že chtějí vidět jedno druhé, druhé třetí a třetí čtvrté. Vše se domluvilo a všichni jsme se těšili. O to větší bylo překvapení, když jejich dcerka měla zásadní problém s pohybem po našem betonovém, neprůhledném schodišti. Nahoru to ještě šlo, ale dolů … uff.

Bylo znát, že z bytu není zvyklá na nějaké schody, znala asi pojízdné z metra, ale jiné schody, lezení po stromech… nikdy to nepoznala. Přeci jen, přijít z ulice, překonat 2 schody, otevřít domovní dveře, překonat další 3 schody a být přede dveřmi bytu, kde bydlí, není nikterak náročné.

Byl to pro mě takový šok, seděl jsem a nevycházel z překvapení. Naše děti lítaly vždy po schodem tam a zpět a najednou „slzy a já se bojím“, no mazec.

Při vzpomínce na moje dětství, kdy jsme lezli po stromech, trhali třešně v korunách stromů, s dědou jsem chodil na posedy a pomalu přičuchával k myslivosti.

Bylo to jasné, moje děti nemohou být jako holčička z Prahy, moje děti polezou, budou na čerstvém vzduchu, nebudou závislé na počítači, televizi, hrách her na mobilu nebo tabletu. Moje děti budou akční.

Kouknul jsem po netu, ale nenašel jsem nic, co by se mi líbilo a splňovalo moje očekávání, a když, tak to byl ranec. Já, kluk z vesnice, co si postaví posed, jsem nakonec došel k tomu, že si to vyrobím sám. Vzal jsem tužku, papír a začal kreslit svou vizi, představu… hlavně, aby to děti bavilo, měly vyžití a bylo to dostatečně bytelné.

Zavolal jsem do jedné lesnické společnosti, poptal frézované kuláče, protože lepené hranoly se mi nelíbily, domluvil počty, průměry, délky a poslal platbu. V mezidobí jsem zjišťoval, co všechno budu k výrobě potřebovat, co mi chybí, co musím dokoupit, protože si nerad něco půjčuji. Kdybych ve finále kopil to nejdražší hřiště tak bych asi ušetřil, protože speciální vrtáky a další nářadí a vybavení také není nic levného, ale co, bude se to hodit jindy. Minimálně budu stavět 2x, jednou doma a jednou na chalupě.

První byla houpačka, pak lezecká stěna s lezeckou sítí. Na chalupě došla výroba dál, houpačka se skluzavkou, promakanější multifunkce, pak domeček. Tu a tam šel někdo kolem a zeptal se, kde jsem koupil. Nekoupil, vyrobil. Dal jsem fotky na fcb, že se pochlubím svou zručností a najednou dotaz na cenu, možnost také vyrobit. Měl jsem radost, že se to někomu líbí, a že i někdo další chce, aby jeho děti nebyly jen doma. Domeček se stal pro děti jako vlastní, kde si luxují, zouvají boty před vstupem a dokonce tam i obědvají. Jsou schopné si hrát i delší dobu bez zapojení dospělého člověka.

Něco ale zůstalo, furt je konstrukce bytelná, šrouby pevnosti 8.8 a nejkrásnější je, když někdo napíše „odvezl jsem, postavil a už 3 hodiny se houpačka nezastavila“, „děti byly celý den na hřišti“.

Výroba dřevěných konstrukcí ze dřeva je krásný proces především díky vůni lesa. V současné době jsme udělali radost více než čtyřiceti rodinám, Zatím se rozhodně nebráníme rozzářit oči dalším dětem skrze naše dřevěné masivní stavbičky.

Jsme schopni vyrobit ledacos, i co si lidé sami nakreslí, rád s nimi nápad zkonzultuji.